NOVINKY V SEKCI PRO KOLEKTIVNÍ VYJEDNÁVÁNÍ
Do dvou let by se měl v Česku dramaticky zvýšit podíl pracovních úvazků navázaných na kolektivní smlouvy. Vloni schválená evropská směrnice mluví až o 80 procentech úvazků, Češi teď nejsou ani na polovině.
U mladých lidí, pracovníků s nízkou kvalifikací, osob se zdravotním postižením, ale i obecně u žen je podle schválené evropské směrnice větší riziko, že budou pobírat minimální nebo nízkou mzdu. Ta přitom třeba pro samoživitele v době před covidem nedokázala zaručit dostatečný příjem k překonání hranice chudoby. To by se mělo ale do dvou let změnit. Směrnice ukládá jednotlivým členským zemím včetně České republiky dva směry, jak toho docílit. Prvním je stanovování přiměřené minimální mzdy, druhým větší podíl pracovních úvazků, kde je výplata navázaná na kolektivní vyjednávání.
V Česku se přitom podíl takových kolektivních smluv podle dostupných dat pohybuje na úrovni pod 40 procenty, směrnice přitom mluví o tom, že optimální je 80 procent. Konkrétně v roce 2019 Česká republika vykázala podíl 34,7 % úvazků pod vlivem kolektivního vyjednávání. Pro srovnání, Polsko mělo tento podíl 13,4 %, Rakousko naopak 98 procent a Německo mělo před pěti lety 54 procent takových zaměstnaneckých smluv.
MPSV potvrdilo, že začalo pracovat na tom, jak cíle naplnit například skrze zavedení předvídatelného a adekvátního růstu minimální mzdy. Současně se pracuje i na podpoře kolektivního vyjednávání. Při tvorbě novely tak budeme usilovat o dosažení shody na jeho podobě se sociálními partnery, jejichž zapojení je jedním z požadavků směrnice.
Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula o implementaci směrnice jednal přímo s MPSV. Zvýšit v relativně krátkém období dvojnásobně podíl úvazků pod kolektivním vyjednáváním podle něj není úplně nepředstavitelné.
Politoložka Kateřina Smejkalová, která se dlouhodobě zabývá například minimální důstojnou mzdou, vysvětluje, že Česká republika by mohla cíle dohnat kolektivním vyjednáváním ne na úrovni podniků, ale rovnou celých sektorů hospodářství. Podle ní je totiž praxe v Česku, kdy se jednotlivé podnikové odborové organizace snaží vyjednávat pro zaměstnance, nejméně výhodná. Mluví i o tom, že v Česku přetrvává představa, že odbory jsou „škodiči“, kteří se snaží vynutit si něco bez ohledu na možnosti zaměstnavatele. „V Německu se výzkumu o působení odborů hodně věnují a je to přesně naopak,“ tvrdí Smejkalová a mluví o větší loajálnosti zaměstnanců k firmě i o tom, že kolektivní vyjednávání se ukazuje jako velmi vyvážený nástroj, který zahrnuje jak zájmy zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců.
Evropská směrnice nabízí dva způsoby, jak stanovit přiměřeně vysokou minimální mzdu. Buď jako 60 procent mediánu hrubé mzdy, nebo jako polovinu průměrné mzdy. Pokud by se bral v potaz právě druhý způsob výpočtu, pak v Česku loni stanovená minimální mzda zaostávala za tou přiměřenou o necelé čtyři tisíce korun.
Kolektiv autorů včetně Kateřiny Smejkalové pak vypočítává i minimální důstojnou mzdu. Stanovuje tak měsíční částku, která by měla vystačit jednotlivci s jednou závislou osobou, například dítětem, k důstojnému životu. Tím se myslí k pokrytí základních nákladů včetně třeba i kroužku pro děti, mobilního telefonu nebo internetu.
Pro loňský rok byl tento ukazatel stanovený na 40.912 korun – pro Prahu pak na 42.776 korun. „Pod hranicí minimální důstojné mzdy je 63 % úvazků. V Praze 48 %,“ vyhodnocoval Jan Bittner, ekonom z VŠE. „Minimální důstojná mzda slouží k poukázání na to, že i člověk, který 40 hodin týdně pracuje, může zůstat chudý,“ dodává.